A to nejsem černoch! Jak je to možné? Ano, je to tak, odpověděl jsem na všechny maily se subjectem en1arge y0ur p3n1s, které mi přišly za poslední týden a výsledek se dostavil. Zkuste to taky a rozešlete to na pět kamarádů, co mají malé péro. Pokud toto přečtete a nepošlete, tak vám upadne.


Něco mi říká, že perex by měl nějak souviset s dalším textem, ale já tomu nevěřím. Takže dnes si přečtete něco z mého života. Z mého těžkého života. Čekejte příběh plný boje, slz, potu a hekání. Pokud si to nedovedete dost dobře představit, pusťte si ke čtení nějaký tenisový zápas.



Povzdech na konci minulého příspěvku, že by se na berlích mělo učit už na základce, pořád platí. Určitě by se ve vyučovacím plánu místo našlo. V životě jsem nepotřeboval datum bitvy u Sudoměře. Také jsem se ještě nesetkal s tím, že by mě v praxi někdo šikanoval za to, že si neumím spočítat objem koule. Nemluvě o neexistujících slevách v obchodech, když se tam vytasím s Adamem Smithem a Davidem Ricardem (všechny jsem je znal osobně, paní!). Ale na berlích už jsem chodil.



Vlastně proč minulý čas? Kotník je jako Picasso – po modrém období přišlo období žluté, které přišlo plynule do jakési hnusné fialové barvy. Kdyby to nebyla moje noha, tak uteču. Ale takhle se mě drží jak klíště. Takže berle patří vedle brýlí, Fastum Gelu a prachu čestně místo na poličce. Pokud vás někdy zasthne podobná záležitost jako mě, vzpomeňte si na tyhle řádky.



Tak zaprvé, chůze na berlích zatěžuje úplně jiné svaly než obvyklý pohyb. Dalo by se říct, že mi díky nedokonalé výchově tyto svaly zamávaly spolu s brzlíkem a nechaly mě na holičkách. Jak je těžké nechat si narůst nové ví každá nervózní ještěrka. V praxi to vypadá tak, že když jdu na zastávku, vzdálenou pět minut rychlé chůze, tak si dávám tak čtvrthodinku. V autobuse vás nikdo moc sednout nepustí, protože jste přece mladej panáčku! A když už to vypadalo, že jo, tak jsem si to zkazil. Manželský pár se už už zvedal, navíc se ke mě soucitně naklonili, když mi ujela berla, ale spolu s berlou mi ujela i píča na celý trolejbus a já jsem radši dělal, že tam nejsem.



Navíc se při chůzi tak divně komíháte a houpete, takže když chcete dojít někam na chlup přesně (třeba k záchodu), musíte počítat se zhoupnutím. Moje koleno by mohlo vyprávět. K dalším chuťovkám patří absence všech končetin. Ruce drží berle, jedna noha skáče a druhá visí. Takže když chcete něco vzít, musíte si to pořádně rozmyslet – k čemu a jak to připevnit. Já už chodím pro pivní lahve zásadně nahý.



A hlavně… myslet! Ono se řekne dojdu se dívat na televizi. Jenže když se člověk svalí na sedačku (zkratka SNS) zjistí, že si nevzal pití. Přinese si ho SNS. Sakra televize je vypnutá. Jde ji zapnout SNS. Kde je do hajzlu ovladač??? Támhle… SNS. Nic nedávají, kde mám knížku… ááááááááá