Titulek by mohl odkazovat na to, že jsem po delší době něco, ale to vůbec tak není.


Vždycky, když si myslím, že už jsem viděl nejstrašnější film na světě a nic ho nemůže překonat, objeví se mezi perlami další svině. Začínám v tom hledat něco transcedentního, třeba, že se někdo baví TheGenem, který je přikován k sedačce a zmučené tělo odmítá přepnout na jiný kanál.



Tentokrát jsem jen tak přepínal mezi kanály, když mě upoutalo cosi, co vypadalo jako česká televizní pohádka s papundeklovým lesem a veverkou s chemlonovým ocáskem, se kterou si pohazovali dva kulisáci, aby to vypadalo, jakože skáče. Jenže to žádná pohádka nebyla, protože v rohu byl nápis PREMIÉRA a místo papundeklového lesa tam byla cizí planeta samozřejmě z cizího papundeklu a jeden z mnoha triků spočívající v tom, že si herci stounou na špičky, otevřou ústa jak u zubaře a začnou mávat rukama nad hlavou. Za nimi někdo hodně rychle převíjí čmouhy, aby to vypadalo, že padají. A to byl jeden z těch lepších triků!



Pohled do programu mě vyděsil – jak jsem si mohl něčeho takového nevšimnout? Jak to, že nemám nastavené video? Jak to, že mi utekly předešlé tři díly a drtivá většina čtvrtého? Asi už stárnu, dřív bych se na film s nicneříkajícím a nenápadným názvem Josh Kirby: Bojovník v čase – 4. Vejce z roku 70 milionů před našim Letopočtem nenechal ujít!



O co jde? Předem upozorňuji, že labilní povahy by si mohly myslet, že jsem pod vlivem hned několika návykových látek najednou, ale… bohužel. Máme hrdinu, který spolu s prvními polucemi zjistil, že umí cestovat v čase a hodlá toho využít. Máme chundelatého plyšáka, který je ovšem überplyšák a ještě o něm určitě uslyšíme – v díle pět ho totiž budou uctívat inteligentní houby penízovky. Máme hláškujícího čaroděje a máme krásnou pubescentku, kterou musíme zachránit.



Děj je ú*ž*a*s*n*ý! Když mi bylo osm, psal jsem knížku, která se jmenovala Cesta s raketou ©. Klasický děj, částečně autobiografická, erotika, drsný humor, zachráněné světy included, znáte to všichni. Dva kluci jedou na Šumavu, najdou truhlu, otevřou ji a tam je raketa, kterou stačí složit a tradá do vesmíru. Pamatuju si, jak jsem měl obrovský problém s tím, napsat slova tak, aby vypadala důležitě. Pak jsem to vyřešil, že jsem mezi slova vložil hvězdičky. Podobně asi vznikal scénář tohohle dílka, jenže slova s hvězdičkami nenatočíte ani kdybyste měli zvýrazňovač.



Hrdinové spadnou na planetu, kde stojí lidé, co mají na hlavě klobouky. Představují houby, čehož by si nevšiml jen mrtvý lobotomik. Hlavní hrdinka však nezaváhá ani minutu a do jednoho kousne. Zjistí se, že to jsou inteligentní houby a že jsou možná trochu jedovaté. ("Hranice mezi tím, že se nic nestane a mezi smrtí je velmi tenká!!!") Hrdinové tak jsou nuceni jít za Pýchavkou, která snad má protijed. Tohle se stalo asi za dvacet minut filmu, přičemž o cestě za Pýchavkou bude celý příští devadesátiminutový díl!



Už se s Myrnou těšíme. Začali jsme totiž používat vynikající hlášky, které bůhvíproč nezlidověly. Třeba "U skákajících iontů! Ty jsi vyvolal vlastní časovou bouři!" Tu používáme vždycky když… no… se nám podaří vyvolat vlastní časovou bouři, znáte to.