…na jednu lahev. Že to zní blbě? Nedivím se, že autor tohoto úsloví se zalekl a zatímco mu natékala noha, zapsal na věčné věky: Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. A máte to i s bonusovým rýmem.


O návštěvách Faválu jsem tu už psal několikrát, ale všechno to bylo historky z minulého století. Aby taky ne, poslední návštěva do minulé soboty byla někdy v roce 2000, když jsme tam byli dopíjet zásoby Renaultu.



Zní to blbě, ale je to tak. Na nějakém Autosalonu potřebovali frantíci čisté vozy. Návštěvníci je totiž strašně uhamtají, a tak jsme třikrát denně nastoupili a nějakým l´sidolem leštili auta. Za to jsme měli na tu dobu nadstandardní mzdu a všechno zdarma. Frantíci se však přepočítali s uzavřenými kontrakty – alkoholu na oslavy podpisů smluv zbylo v míře nevídané a oni je tam nechali plebsu. Plebs se vůbec nezlobil a večer vypil co se dalo.



Minulou sobotu to taky nebylo špatné. Soukromá oslava narozenin se zvrhla v jakousi věc veřejnou a za chvíli jsem míň lidí znal než neznal. Pamatuju si, jak jsem stál, nevěřícně koukal na parket, kde se svíjely dvě cca třináctileté pubescentky na Nirvanu a v hlavě mi běhaly ty nejvtipnější glosy, které jsem chtěl napsat sem. Jenže pak přišla únava způsobená několika dvojitými fernety (abyste se nám tady neuběhala!) a všechny vtipné hlášky se rozutíkaly pryč.



Honit jsem je nemohl, protože jsem při jakési highdance figuře, ze které by Justin Timberlake vrátil taneční diplom šlápl na lahev od piva nebo co to tam bylo a zvrtl jsem si kotník. Trochu to bolelo, ale fernet byl silnější. Sám sebe obdivuji, jak jsem v těch kritických chvílích po úraze zachoval chladnou hlavu. Řekl jsem si, že ráno bude moudřejší večera a šel se vyspat na bar.



Byl jsem probuzen Myrnou pod jakousi malichernou záminkou čtyřky rozjezdu a vyskočil jsem jako srnka – co právě schytala ránu z kulovnice. Kulhal jsem jak Jeoffrey, ale nejmenovaným kamarádům se zdálo, že to jen hraju a že mě tam má Myrna nechat. Mají štěstí, že nevím kteří to jsou.



Nakonec jsme se nějak dostali domů, kde jsem skočil šipku do postele a doufal, že to bude ráno v pohodě. Probudilo mě cosi šíleného – Myrna mi na kotník tiskla mraženou kapustu a ďábelsky se smála. Já se nemohl ani hnout, protože noha bolela jak čert, a tak jsme možná pár sousedům připravili bezesnou noc sexuálně laděnými výkřiky "Sundej ze mě tu kapustu áááááá!" "Vydrž, aspoň splaskne!" "Nééééé kapustu néééé!"



Pondělní návštěva u doktora byla jen formalitkou. Před devíti lety jsem si zničil kotník na pinkponku a doktor mě varoval, že se to může každou chvíli obnovit. Zatím to bylo jednou za devět let, tak doufám, že další oboustranná distorse přijde až v roce 2016.



Takže zatím si hraju na kohoutka. Ležím tam v komoře a nožky mám nahoře. Nejhorší je, že ani ten Warcraft nemůžu pořádně hrát, protože bych k tomu potřeboval něco jako gynekologické křeslo.



Jo a prosím zařadit výuku chůze o berlích na první stupeň základní školy. Může se to hodit. Zatím bych poprosil někoho zkušenějšího – jak kurva řešíte to, když po deseti metrech začnete nabírat rychlost a v dohledu není žádný plot?