Zpod mého pekelného kotlíku bylo včera odebráno další polínko. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě nějaký kotlík mám, poslední dobou jsem vzor všech ctností. Vždyť když se postavím v koupelně pod světlo, oblečený pouze do slušivého oblečku z kozličiny, tak bych přísahal, že mi roste i svatozář.


Jdu si takhle z práce a jako vždy se mi hlavou honí úkoly, které jsem měl ten den dodělat, které budu muset nechat na dodělání na zítřek, a které radši zapomenout. Když v tom se proti mě rozběhne mladá žena. Znáte to… oči rudé od pláče, ňadra dmoucí, prostě klasika.



Začínám si připravovat takový ten chlácholící bas: "Víš kotě, máš smůlu, já už jsem zadaný. Ale hledej dál, věřím, že toho pravého jednou najdeš…" Popřípadě chraptící bas: "To si mě s někým pletete, já jsem Králík, inženýr Králík!" a zároveň se pro jistotu nenápadně rozhlížím, abych si neutrhl nějakou ostudu – co když za mnou právě vybuchl panelák a dívka v něm má svoji rodinu, Nokiu N72 a kabelku Hello Kitty?



"Pane prosím vás musíte mi pomoct!" křičí hystericky, "právě mi ujela šalina a v ní bylo moje dvouleté dítě!" Samozřejmě jsem zachoval klid a snažil se ji nějak utéct. Bohužel jsem zvolil špatný směr, protože běžela neustále za mnou a ukazovala, kam ta šalina jela. Nechtěl jsem ji děsit  pověstnou černou šalinou, která v Brně unáší lidi a dělá z nich nemyslící orgány, které jsou pak schopné říct jen: "Revize jízdenek!"



Tak jsme běželi za šalinou, ale protože ta mrcha měla ulitý start, nedařilo se nám ji dohnat. Nechtěl jsem vypadat jak atletický nýmand, ale maminky, kterým někdo unese dítě jsou patrně úplně jiná běžecká liga. Už vím co stojí za úspěchy Neumannové a spol!



Za zatáčkou se naštěstí ukázala zastávka a já doufal, že tam najdu telefonní číslo, na které zavolám, že v jakési šalině mají dvouletého prcka, ať si ho tam nechají, než si pro něj doběhne matka. Všechno ale dopadlo jinak. Klučina nejspíš pochopil, že mu něco chybí a ukázněně vystoupil a procházel se po kolejích.



Matka vydala jakýsi ryk, který by šel stěží přepsat a vrhla se na něj. A já? Ne, odměny jsem si nežádal a po anglicku zmizel. Vždyť co by mi tak mohla mladá maminka nabídnout?