Dnes nebudu psát o průkopníkovi white metalu, i když to tak může vypadat. Nechme Láďu spát a doufejme, že nemá víc sourozenců.


V pátek byla v Brně muzejní noc. Na to se rýmuje – a já jsem pil moc! Jenže nebudu tady o sobě šířit polopravdy, takže bych to dál nerozepisoval. Prostě se mi přihodila taková věc, o které budu psát až tak za dva roky, až si budu jistý, že na to všichni zapomněli a já si budu moct vyfabulovat další pikantní podrobnosti, včetně té, že jsem to vlastně nehodil já, ale kamarád.



Když jsem ještě bydlel na kolejích, jeden ze spolubydlících se rozhodl, že už má dost poklidného studentského života, klidného spaní a uklizeného pokoje a odstěhoval se do svého. Pořídil si manželku, děcko a je mu fajn. My jsme za ním chodili na návštěvy a protože bydlel poblíž Probe, často nás nepozval domů, ale právě tam.



Což o to, líbilo se nám tam, průšvih byla pouze cesta domů. Rozjezd jezdil jen občas a ještě bůhvíkam, takže jsme chodili pěšky. Dalo se to stihnout i pod půlhodiny, když se běželo (vyzkoušeno jednou), ale věštinou se jen pomalu a klikatě šlo (vyzkoušeno mnohokrát).



Po cestě se stávaly takové ty různé malicherné příhody, tak jsme si pořád museli dávat pozor, aby nešel kolem Hrabal, Viewegh nebo policisté. Jdete po mostě přes řeku, chcete do ní hodit láhev od fernetu se zprávou a ona dopadne na silnici. Nepochopitelné.



Jednou jsme si pozor nedali. Šli jsme kolem billboardu Litovle – pivo, které píše. A někdo měl ten stupidní nápad, že se všichni podepíšeme, když je to pivo, které píše. Bohužel pěna byla ve výšce, na kterou nikdo nedosáhl, a tak jsem si museli vzájemně pomáhat. Když však došlo na mě, kamarádovi se podlomila alkoholem zmožená kolena a upustil mě dost nešetrně na sebe.



Okolojedoucím policistům to patrně připadalo jako rvačka nějakého gangu a rozhodli se zasáhnout. Přijeli a chtěli občanky. Jeden z kamarádů ji neměl, tak nás prosil ať se za něho zaručíme. Policistům však stačily naše průkazy a jeho nechali na pokoji. Vzali si je do auta a začali si něco opisovat. Dodnes nevím co.



Samozřejmě jsme byli chováním policie zaskočeni. Nejodvážnější (nejstřízlivější) z nás se zeptal, co si to tam opisují, ale bylo mu hrubě zodpovězeno, aby si hleděl svého. To namíchlo kamaráda, milovníka detektivek švédské dvojice Sjöwallová, Wahlöö, a ten začal na příslušníky pokřikovat: "policie pomo pije!" Ten spontánní výron občanské neposlušnosti strážníky zaskočil. Vrátili nám průkazy a nechali být.



Jen já už jsem se nepodepsal, protože jsem si při dalším pokusu o podpis vyvrknul kotník.