Už to tak je. Má neaktivita, která mnoha fanouškům ryla vrásky na jemných, udržovaných a krémem natíraných tvářích a mnoha nepřejícníkům způsobovala příjemný pocit v jejich skrz na skrz černotou prolezlých duších, je pryč. Dostěhováno sice ještě není, ale mozoly se už zmenšily a já už můžu psát bez rizika překlepů vzniklých tzv. vodnickým syndromem.


Proč zrovna vodnickým? No protože právě tito zelení žabincofilové měli prst zakončený takovou bambulkou. Nevím od čeho ji měli, výpovědi dívek zlákaných na pentli se bohužel nedochovaly. Jednu teorii mám, ale nechám si ji pro sebe. Tak daleko evoluce ještě nepokročila!



Stěhování je super věc, pokud patříte mezi fanoušky gore filmů, sledování hořících dětských domovů nebo účastníky Krabice živých. Začíná to vždycky nevinně. Přestěhuje se to nejlehčí, aby se navodil dojem brnkačky a maximálně dvou hodinek práce. Plus teda skříně, ty se přenesou hned, jak se z nich vyndají věci.



Stěhovali jsme se totiž jen o dva vchody dál, a to z důvodů čistě prozaických. Znáte to, generační výměna, zapšklé stáří brání dravému mládí, které se na to vysere a jde bydlet jinam. Píšou se o tom knihy, točí filmy, teď jsem našel i jednu sbírku básní. Namátkou: To zapšklé stáří, se už nepáří. A na dravé mládí, proto z vysoka kašlou.



Abych se dostal zpět k těm skříním. Ty menší jsem stěhoval sám. Sice to vypadalo, jako když trénuju obkročák, ale když jsem pustil tu správnou muziku, tak jsme dotancovali v pořádku. Ty větší jsme museli stěhovat s Myrnou. Stala se mi taková nepříjmená věc – zrovna když jsem balancoval se skříní na jedné ruce a druhou se snažil odemknout vchodové dveře, začala se nám smát dvojice výrostků sedící na lavičce. Chtěl jsem ho poprosit, jestli by mi nepomohl, ale nějak jsem se přeřekl. "Čemu se tlemíš píčo?"



Mrzelo mě to a šel jsem se mu omluvit, ale když jsem po dvaceti sekundách vyšel ven, zrovna mizeli za rohem. Doufám, že jsem ho nějak nenarušil! (I když… to nejde. Nemám prst s bambulkou) Nakonec se to podařilo, ovšem ze skříní se musela vyvrhnout další tuna věcí, plnej kumbál, kterej byl zavřenej, takže vypadal prázdnej, jídlo, pití… prostě zábava na mnoho víkendů.



Ale povedlo se. A zítra mi tam přijde pán s internetem. Takže už si zase budu moct číst kombajna! Hurá!