Odkloňme se od pózérského angažování se v něčem, co je stejně zbytečné, jak každý, kdo není o žních na poli! Vraťme se do našich kořanů a kořalek…


Ale srovnání se neubráním – ve stejné době, kdy se odehrával masakr pěti tisíc poklidných účastníků CzechTeku brutálními a zcela nepříčetnými polcisty, probíhal neméně tvrdý útok na jaterní sliznici. Přijel se za mnou podívat brácha se svou Dívkou a stálo to za to.



Začal tím, že si u nás barvil vlasy na černo – je sice brunet, ale pro roli negra je to pořád málo. A protože si přimázl i fousy, vypadal jak kříženec Itala, buzeranta a Karla Poborského. Po rozjezdovém petanque v hospodě, kde – jak jsem se později dozvěděl – stihla zadaná obsluha obsouložit jednoho z hostů někdy během naši hry a my jsme museli čekat dlouho na hoegardeny.



Radši jsme se přesunuli jinam a sousedy jsme obšťastňovali proudem zábavy a informací. Dokonce jsme zkoušeli dělat mojito, ale mírně připitý jsem neodhadl poměr rumu a sody, takže z toho vznikl jakýsi mátový nálev. Ale nikomu to nevadilo. Brácha se ukázal jako skvělý host a naučil nás novou picí hru, která je co do zákeřnosti na nejvyšších místech mého top ten. Posuďte sami – vypili jste někdy dvanáct piv v pěti lidech během deseti minut? Ano? A v půllitrech nebo po panácích? Chachá mám vás!!!



Hra je to jednoduchá – každý dostane čtyři karty, na deset sekund se na ně podívá, zapamatuje si je (chicht) a otočí zpátky. Ze zbylých karet se udělá pár řádků, vždy se jeden otočí a každý musí položit jednu otázku týkající se hodnoty jeho karet. Pokud druhá strana věří, pije ona, pokud nevěří zadávající musí kartu správně ukázat, jinak se pije dvojnásobek. Protože jsme si řekli – škoda kubánského rumu, panákovali jsme pivo. A dobře jsme udělali! Takovou smršť otvírák už dlouho nezažil…



Nakonec Puják vytáhl trávu, co zbyla od Myrniných narozenin a dílo zkázy bylo dokonáno. Ze střípků uvízlých v paměti si vybavuji jen felaci Cubeekova palce, což je sice velmi málo, na druhou stranu jsem si ovšem opět posunul hranice toho, co snesu vidět. Kam se hrabe ogrish.com!



Ale o tom jsem vlastně ani nechtěl psát – na téhle akci se totiž domluvila chata. Takže tenhle víkend jsme navštívili můj rodný kraj, zrovna se tam konala pouť, která se bůhvíproč jmenuje Porcinkule – nic nemohlo vzbudit větší veselí… Vlastně mohlo – mezi kolotoči, rumem a dalšími záležitostmi, které vedou k poblití, se našel prodejce balonků plněných heliem. O zábavu bylo postaráno, takový hlas se prostě musí slyšet…



Do hajzlu, člověk se chce rozepsat, o tom, jak to tam vypadalo, ale pak se zasní a zas nic. Ach jo. Tak snad příště!