A je to tady! Po bloggerských akcích Můj nejšťastnější den a Ještě minimálně jedna, na kterou si nemůžu vzpomenout, načla Lena(.bloguje.cz) další. Týká se těch našich nejnitěrnějších věcí, které dáváme na odiv jen málokdy a většinou si je schováváme hluboko v sobě. Ano, je to zvracení.


Nechci aby byl tento příspěvek brán jako laciná snaha o provokaci. Spíš bych to bral jako zpověď, protože představa elektrikáře v modré bundě mě dodnes pronásleduje ve zlých dnech a snech. Když si představím, co by mi mohl udělat s těmi svými potenciometry, káblíky a štípačkami… Brr…



A přitom všechno začalo tak šlechetně. Práce totiž šlechtí a my jsme se vydali stavět do jistého okresního města Kaufland. My jsme přijeli včas, ale kamion s materiálem se zdržel na hranicích a my tím pádem neměli do čeho píchnout. A to doslova, protože nás tam bylo šest chlapů. S ujištěním, že kamion tu nebude dřív než v deset ráno, jsme odešli do jedné z mnoha hospod. Pořád to bylo v pohodě, o čemž svědčí to, že ještě ve čtyři ráno jsme hráli šachy a jen nadzvedávali nohy, aby pod nimi mohla servírka vytřít.



Poslední dva šli spát těsně před pátou, takže jsem v šest hodin nebyl schopen pochopit, proč mě tahají z postele. A ještě tak úděsným způsobem – náš sámsejmenovaný šéf si oblíbil hru Commandos, takže nás budil výkřiky ALARMA! AJNFRLECTR! a bylo mu úplně jedno, že neví, co to znamená. Hodinový spánek měl za následek moji celkovou slabost duševní, ale zejména fyzickou. Do obchodu jsem nebyl schopen jít, protože tam bylo moc světla, rámusu a pachů, a tak jsem pověřil kumpána, ať mi koupí snídani. Koupil čtyři housky a dva litry toniku.



Uznejte – sice je prý v tonicu chinin, ale mě rozhodně nepomohl. Kolem desáté jsem zjistil, že čtvrt housky, což bylo maximum toho, co jsem do sebe dokázal dostat, chce ven. A neodkladně. Vydal jsem se na záchodky, které však ještě nebyly dostavěny a chlápek zrovna přidělával mušle. Nebudu si přeci dělat ostudu, radši jsem šel k ToiToi budce. Nemyslel jsem si, že tam bude papír, štětka a vůně svěží louky, ale přece jen jsem byl šokován. Otevřel jsem dveře a do výše pasu se všude válely exkrementy. Aspoň jsem neměl výčitky, když jsem tam přidal svůj díl s dodatkem "Kdo by se s tím sral."



Za to dopoledne jsem šel tak desetkrát, z toho asi pátý výlet se zapsal do historie. Přišlo to tak nějak náhle a já už jsem nestíhal přeběhnout k ToiToi. Přesto jsem to zkusil. Představte si totální kocovinu, kdy každý vjem působí jako rána na solar. Dále si představte bílou vykachličkovanou nasvícenou halu o rozměrech ledního kluziště a žádné místo k odložení. Musel jsem to udržet zuby nehty! Tedy spíš jen ty zuby, ale bylo to peklo. A pak – spása! Boční dveře, kterých jsem si nikdy nevšiml. Doběhl jsem k nim, rozrazil je a v kleku jsem s ulevil.



Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že klečím na jakémsi roštu nad partou tří elektrikářů a jeden z nich si sundává původně bledě modrou bundu. Ostatní dva se na mě dívají tak jako "už ti proběhl hlavou celý život?" Zamumlal jsem něco, že sorry, je mi strašně špatně, sebral ze země brýle a zdrhl. Jenže začala klasická kocovinová paranoia. Co když si mě bude chtít najít? Sundal jsem si tak pracovní kombinézu a byl tam jen v kraťasech. Sice byl leden, takže jsem byl nenápadný jak Landa v Chánově, ale to mi nevadilo. Ohříval jsem se totiž u halogenové lampy, kterou jsme tam měli na svícení. Doma jsem si pak nedokázal vysvětlit, proč mám spálená lýtka a chlupy mi tam nerostou dodnes.



Všechno blé je k něčemu dobré. Díky tomu, že mi nebylo nejlíp, jsem se další akce účastnil už jen jako pasivní pozorovatel, takže krádež vlajky okresního města ze stožáru před národním výborem se mě netýká. Kdyby něco, je v té ubytovně pod postelí.