Mimořádně trochu zavádějící název – nebudeme se bavit o chlapcích, kteří půlku dne prosedí u kadeřníka a druhou půlku dne stráví hledáním nůžek na manikůru. I když… mohl bych vyprávět hodiny a hodiny!


Bude to o tom, jak jsem zase byl v Praze. Četnost návštěv tohohle města mě naplňuje zoufalstvím, protože jsem člověk víceméně statický a přesuny z místa na místo odnesu vždycky minimálně oparem. Na druhou stranu, co se v Praze děje za věci, to si ani v televizi nevymyslej!



Člověk jde z jednání, dá si pivo na lačno a pokračuje slunečnou pasáží do metra. A tam leží mrtvola. Nějakej chlápek leží na zádech, jeden zdravotník mu zapíná košili až ke krku a druhej nehtem seškrabuje z defibrilátoru připečený chlupy. Co se v takových chvílích má dělat se nikde neučí, hlavně že vím, jak se rozmnožuje šnek. Tak jsem tam jen tak stál a čekal na metro. Z piety jsem aspoň nevzal šéfovi telefon, protože jsem díky pivku šel na další jednání trochu později.



A co čert nechtěl. Při přestupování na linku A, když jsem usilovně přemýšlel nad výmluvou a s debilním výrazem ve tváři stál na eskalátoru, mě dole čekal reflektor a kamera. Natáčení videoklipu Faithless. Úžasné. Doufám, že kamera rovna nejela, protože jsem nebyl Faithess ale spíš Brainless.



Vylezu ven a stane se ta nejneuvěřitelnější věc. Potkám Menise. To nebyla jehla v kupce sena, to byla špendlíková hlavička v troskách WTC… Samozřejmě, že tam měl nějakou babu a samozřejmě, že byla větší než on. Chvilku jsme si popovídali, oba evidentně nervózní z toho, co tam ten druhej kua asi tak dělá? a šli jsme dál.



Nevím jak on, ale já s pocitem, že i kdyby se všichni kolem mě proměnili v odporné slizem pokryté pytlíky od mléka a oblohu pokrylo hejno kolíčků na prádlo, tak to ustojím a budu si pískat na vlastní holenní kost "Já s písničkou jdu jak ten ptáček…"