Na počátku bylo slovo. To je fakt. No jo, ale co je na konci? Odpověď naleznete… na konci.


Dneska jsem se dostal k přečtení novin dřív, než se zprávy stihly uležet a záhady vyřešit. Proto ještě za vlažna tahám z ohně pár kaštanů nebo jak se to sakra…



Protože čtu noviny odzadu, hned mě zaujala jedna fotografie. Budu diskrétní, nebudu říkat, kdo na ní je. Vypadá tam však jako australopithecus od Zdeňka Buriana. Výrazné nadočnicové oblouky, masivní mandibula… ať mi nikdo nevykládá, že vymřeli po přesličce! Ruka je na fotce také vidět a i když má objekt dlouhý rukáv, je jasně vidět, jak postupuje ochlupení. Určitě si musí holit i dlaně. Jde o list D6 v dnešní MFDnes, kdyby to náhodou četl nějaký senzacechtivý antropolog.



O pár stránek dál je rozhovor s drsňákem non plus ultra. Poslední chlap voe, absolut macho. Hail to the Vojtek, baby! Ten si servítky rozhodně nebere, a během rozhovoru o svém autu prozradí i svůj nepěkný vztah k ekologickým aktivistům a homosexuálům (nejezdí v kabrioletu, protože by vypadal jak gay a styděl by se za to). Upřímně – mě začít buzerovat nějaký brontosaur, že přes mou zahradu migrují slimáci, tak ho pošlu do prdele. U homosexuálů si naopak na toto dávám pozor. A co na to Vojtek? No a pak mě rozčilují ekologičtí aktivisté, co blokujou stavby dálničních obchvatů velkých měst. Když někde padesát tisíc lidí trpí smradem z aut a jde to řešit obchvatem, moc bych se s nikým nevybavoval o tom, jestli se tam smí, nebo nesmí stavět kvůli jednomu broukovi, na kterého si za dvacet let stejně nikdo nevzpomene. Ať si ho dají do krabičky a přenesou jinam! Lžeš Pepo! Co třeba John Lennon? Měl ho někdo v krabičce?



Myslím si, že neměl. Tak dobrý hráč Krabice živých se ještě nenarodil. A tím se nenápadně dostávám k poslední zprávě, které mne dnes zaujala. Papež je na tom zase špatně. To je jistě zlá zpráva pro všechny věřící, ale staré přísloví praví, že všechno zlé je pro něco dobré. Vyšinutí soutěžící se můžou těšit na další bod.



A tím jsme vlastně zodpověděli otázku z perexu. Spolu s Víťou Jandákem v nezapometulné soutěži plné odměrných válců a barevných pinkponkových míčků, jejíž název jsem zapomněl, můžeme prohlásit "je to bod…"