Kdysi dávno, když ještě Bibione znal málokdo, vydal se TheGen do Itálie. Při projíždění neznámou krajinou, mu představenou jako Morava, si všiml nějaké lidové slavnosti. Průvod se skládal z více či méně ožralých postav v historických kostýmech a jemu neznáme slovo burčák se skloňovalo snad na každém rohu. Samozřejmě, že si každý něco toho pokladu koupil, a tak byla cesta do Itálie zpříjemněna explozemi utáhlých PETlahví.


Obrázek, který měl TheGen o obyvatelích této části země se ještě více vybarvil. Ke zrádcům Přemysla Otakara II., flákačům od Bílé Hory přibyli ještě výrobci šíleného bolehlavu. To ještě netušil, že tu někdy bude žít.



Díky spolužákovi ze Znojma jsme měli vstup na vinobraní zdarma. Jedna spolužačka nám vysvětlila, že je to proto, že XY ve Znojmě je jako Baťa ve Zlíně! Už se tam jen dostat. S J. a Menisem jsme se domluvili, že se sejdeme v Brně. Maminka napekla buchty, synáček jel do světa! S J. jsme se srazili na Moraváku a já trochu stydlivě rozbalil ubrousek. Naštěstí byl J. také z fungující rodiny, a tak měl dva chleby a mezi nima půl kila uheráku.



Po chvíli došel Menis a protože byl z nás nejmenší, tak se šlo na pivo. J. moc pít nechtěl, ale brzo ostal rozum a dokonce se svěřil, že má v batohu slivovici, kterou jsem už považoval za ztracenou. Čtrnáct dní předtím jsme ji totiž dali jedné kamarádce za to, že u ní můžeme přespat. Přespali jsme, poděkovali a protože to nevypadalo, že bysme tam ještě někdy měli chrápat, J. vzal slivku s sebou. Co kdyby…



Ve vlaku jsme se potkali s bandou nějakých Ostraváků, kteří byli asi dva tři roky ze školy a se slzami v očích (ta slivka byla teplá) zavzpomínali na školu. Jeden z nich byl navíc natolik uchvácen znovu nalezenou nespoutaností a Menisem, že se nabídl, že nám v nádražní restauraci ve Znojmě (kdo nebyl tak neuvěří) zaplatí útratu. To se nám nestávalo často, a tak jsme za hodinku měli každej pět piv.



Š. nás vyzvedl a nevěřil nám, že jsme opravdu tak opilí. Myslel si, že to děláme. Já jsem ho v tom jen uvrzoval – i s třemi promilemi dokážu řešit problémy týkající se diverzity dvou konvergit a ještě se tvářit, že vím co to je "dvou"… Š. si proto vybral mě, že s ním pojedu domů pro matrace – sehnal nám nocleh v luxusním kadeřnictví, což rozhodně nebyl nejlepší jeho nápad.



Ono to bylo vůbec na levačku. Bydlel totiž v paneláku a jejich výtah mi nedělal vůbec dobře. Celou dobu jsem se držel, ale při třetí matraci jsem toho měl právě dost. Vyběhl jsem někam, kde jsem tušil křoví a začal mohutně zvracet. Bohužel jsem křoví moc neodhadl a začal už na chodníku, odkud jsem pokračoval alespoň přibližně ke kanálu. S hrůzou jsem si vzpomněl i na griotkovou smršť u baru a bylo vystaráno. Naštěstí jsem nevzbudil pohoršení – sousedům jsem nakukal, že jde o chrlení krve.



Š. došlo, že to nepředvádíme a vůbec nás nechtěl do kadeřnictví pustit. Nakonec se nám podařilo ho přemluvit, a tak jsem strávil noc ve společnosti šamponů, kulm a fénů. J. byl natolik vypsychován našimi výhrůžkami, že ho až usne oholíme, že spal v koutě pod radiátorem.



Samozřejmě, že na vinobraní jsme nejdřív museli najít pivko. Š. nám totiž vysvětlil, že protože je to masová zábava, tak se na kvalitu moc nekouká, což se dalo pochopit. A pak už jen následovala zábava poslepovaná z mnoha malých, často nepsatelných a nepopsatelných okýnek.



Letos jsem byl na vinobraní lákán taky, ale… Nemám moc rád plánované akce. Už bych byl spíš jak ti ostraváci ze začátku příspěvku. To radši někdy jindy, jinde a neplánovaně. Takže kdy a kde?