Mozky nazeleno…
- 1 července, 2004
- Posted in Okolokola
- Write comment
Ano, hrával jsem si kdysi na vojáci;-), ale kdeže ty doby jsou… S postupem času jsem se propracoval do solidní vojenské schizofrenie, když nesnáším stejným dílem pacifisty, kteří by sebevražedného atentátníka odháněli jedovatou konvalinkou a stejným dílem zelené gumy, kteří si myslí, že řád musí být všude a ve všem a jaktožejenatomhleřádkuvícpísmenkurva!? Kzemiastokliků!!!
Zdraví tomu chtělo, že jsem nemusel poznat druhou skupinu na vlastní kůži, ale protože bydlím blízko jejich kolejí, užiju si srandy i tak. Třeba jednou, když mi jeden takovej doporučoval ať se ostříhám na ježka jako on. Chtěl jsem mu odpovědět, že už tak ostříhaný jsem, jen to není přes kalhoty vidět, ale na to má copyrighty Kocour, takže bych byl druhý.
Tento týden se konají státnice. Nevím z čeho – asi hod granátem na cíl nebo teoretické vedení římské falangy proti polonahým barbarům, ale úspěšnost je u nich hodně vysoká. Soudím tak podle řevu, který začíná okolo páté hodiny odpolední a končí okolo páté hodiny ranní. Uznávám, je co slavit, přecejen, pět let chodit na vysokou vojenskou a nedokončit ji – to musí být tragédie. Co potom? Napadá mě snad jen pastevec, takové stádo ovcí rovnající se za zvuků Horst Wessel Lied do řady by muselo být soustem nejen pro Jana Tunu. Anebo zásobovač u Danone – jogurty v zástupu a vepředu prominentní Niva.
Jen nechápu, proč u toho musí dělat takový virvál. Nechci tu být za hnidopicha – na kolejích jsem také nepatřil k nejtišším a vrátná k nám měla vychozenou cestičku, ale nikdy jsme si nekooupili petardy. A když už jsme si je nikdy nekoupili, tak jsem je aspoň neodpalovali ve tři v noci. Bohužel byli mimo dosah mého pukavce, který mám uložený právě pro případ nočního bengálu, takže jsem mohl jen klít.
Ale pomsta byla sladká. Někdo z magistrátu nejspíš bydlí poblíž a i když nemá tu odvahu zasáhnout přímo, použil přímo Hannibalovské lsti. Sloni mu někde umrzli pod Alpama, ale sekači trávy dorazili před koleje včas. A v 7:00 začali. Nechtěl bych být v kůži někoho, kdo chlastá do rána domrtva a v sedm hodin ho probudí ostrý zvuk, který se se stoupající intenzitou zařezává do mozku.
Jenže tráva došla a dnes v noci to bylo to samé. Ach jo, co bude proboha naše republika s tolika vojáky z povolání dělat? Dělat. Na ně. Fuck.