Někdy mě napadá, proč sem mám vůbec něco voslit… Návštěvnost stabilní – 30 lidí denně, ať už něco napíšu nebo ne. Stejně by mě zajímalo, co je to za lidi. Zadají do vyhledávače „to je velkej penis“ popřípadě „piss rozcestník“ a pak si nepřečtou nic víc. No nic. Tohle jsem slíbil kamarádovi Novákovi, který byl blogováním naprosto uchvácen…


To bylo tak. Na sobotu se najednou nakupila spousta věcí. Fotbal, kamarád Novák, trénink na turnaj v pétanque a zahálka. Pravda, ta posledně jmenovaná jaksi patří do mého stálého denního rozvrhu, přesto jsem ji však ve výčtu uvedl. Trestuhodně jsem ji totiž v sobotu zanedbával. Plán byl následující. Ráno se vstane, já napíšu hokej, Myrna vyrazí do města, v jednu sraz s Daffem, ve čtyři fotbal a v šest Novák. Plán byl tak nahuštěn, že jakékoliv zdržení typu sprcha, by znamenalo zhroucení celého dne.



Ve dvě jsme dorazili na pétanque. Obhlédli jsme si hřiště, vyzkoušeli pár taktických variant, natrénovali si ofsajd a pak přišel Daff. Vysvětlil nám, že se s tím hází a předvedl jak. Protože jsem koule kdysi v ruce už držel, nebyl to pro mě žádný problém. Trénovali jsme sice dost, ale přesto jsme měli v nedělním turnaji jistý hendikep – zbytková hladina alkoholu kulminovala, takže jsme dopadli neslavně, ale o tom později.



Ve tři jsme to zabalili a jeli přes celé Brno na fotbal. V brance jsem předvedl naprosto famózní výkon, který jsem korunoval chycením stoprocentní šance i za cenu svých brýlí. Zlomená obroučka a vypadlé samozabarvovací sklo sice tak nadšené nebylo, ale co se dalo dělat. Aspoň jsem po pěti letech viděl, jak vypadá slunečný den a zjistil jsem, že se mi na prudkém slunci bílá mění v šedou. Proč? Nevím. Proč to píšu? Nevím, sakra!



Hned po fotbalu jsem musel do Billy koupit sekundové lepidlo. Daff srabácky emigroval domů do srpchy a mě nechal poloslepého a zpoceného uprostřed anonymního sídliště. V Bille jsem měl menší problém. Na všechny tuby jsem musel koukat zblízka, abych si nelepil brýle pastou na hemoroidy a některé nešly přečíst ani po přiložení na bulvu. Musel jsem poprosit o pomoc prodavače. To dělám strašně nerad, protože jsem kdysi viděl film, kde místo pomoci zavedli nebohé chlapce do skladu a tam zalepili ústa nálepkami MC 13,50 a brutálně znásilnili čtečkou na kódy. Tedy… možná se mi to jen zdálo.



Vyklopýtal jsem s lepidlem a začal hledat nějaké klidné místo pro klid vyžadující operaci. Našel jsem to za garáží a musel jsem vypadat jako hardcore feťák – neustále pomrkávající a mhouřící se a s lepidlem. Povedlo se! Vítězoslavně jsem si dal brýle na nos a chvilku koukal nerozmazně. Jen chvilku, protože jakési výpary kryptoakrylátu spustily nefalšovaný slzopád a oko mě pálilo jak svině. V tomto stavu jsem se vydal hledat Kamaráda Nováka, který mezitím přijel.



V hospodě jsme si poplakali na rameni a čekali na Daffa s Myrnou. Ti přijeli v krátkém rozmezí přibližně za tři dvanáctky, takže měli co dohánět. Málem nás dohnali, ale srdnatě jsme jim utekli a ve dvě se jelo domů. Padaly sice hrdinské návrhy na ztrestání půllitru rumu, dokonce se koupila i kofola, ale skutek utek.



Za to neděle… Turnaj pétanque s pastisem zdarma je dobrý nápad. Za předpokladu, že poražené týmy se rozejdou domů a že se nedostaví s rumem a kofolou. No nic, my jsme se bavili:-) Dokonce jsme tam potkali zástupce početné bloggerské komunity. Kamarád Novák nezasažený internetem tak jako já o blozích nic nevěděl, ale strašně se mu to slovo líbilo. Vysvětlil jsem mu, že jde o formu psaní deníčků a že jde stejně jen o různé peachoviny. Dokonce jsem mu popsal, jak se sem dostat… musím jen dát pár klíčových slov, aby mě lépe našel: Hrouda, Novák, paní Dluhošová.



Jo a ještě jedno speciální – kdyby náhodou někdo hledal podobně zaměřené týpky. Prst v prdeli.