Někdo má rád komunisty, jiný sympatizuje s pravicovými stranami. To všechno se lze dozvědět s různých průzkumů. Na jedno se však v předvolebních prognózách zapomíná. Na mou klesající averzi vůči bazénům.


Věc druhá je, proč by to tam někdy bylo, nikdo se mě na to zeptal a já bych to taky asi nikomu nevykládal. Ale to je jedno, mám začátek a ušetřil jsem tímpádem čtvrthodinu strávenou vymýšlením úvodu, který čtenáře na první pohled zaujme, přinutí ho přečíst celý článek a nakonec vyvolá takový ten nepříjemný pocit v hlavě taky nazývaný přemýšlení.



No a teď k těm bazénům. Nikdy jsem je neměl rád a ony mne taky ne. Nemám důvěru k místům z větší části naplněné vodou a z menší části vypracovanými těly, na kterých se blyští kapky během krátké chvilky letu z dvanáctimetrové věže. Trpím asi hyperpudsebezáchovitidou, takže se podobným radovánkám snažím co nejvíc vyhýbat. To je v kolektivu stejně starých jedinců docela problém, ale na druhou stranu mám ještě skoro všechny párové orgány, fraktury mě obkulhávají obloukem a jizvy mne hyzdí jen minimálně.



Bohužel, do bazénu jsem byl strkaný už od mala. Na prvním stupni bylo plavání povinné, protože se předpokládalo, že u něj budou menší ztráty než u fotbalu – míč byl větší než hlava (krom spolužáka Frýdy). Sice jsem se stal rekordmanem v převlékání a punčochy si dokázal zauzlovat tak, že mi musela souška učitelka pomáhat, ale stejně jsem byl nakonec dovlečen do plavek a hozen do vody. Když jsem se vynořil, dostal jsem do hlavy korkem, že prý budeme splývat. Nenávidím to slovo. Pokud mě paměť neklame ani není ve vyjmenovaných slovech! Taková argumentace mi však nepomohla – dělat jsem to musel. Copak v malém bazénku, to ještě šlo. Chdoil jsem si vesele po dně a měl jsem hlavu pod hladinou a ruce předpisově natažené. Učitelka cosi tušila, ale díky vlnění hladiny se vlnily i nohy. Pak přišly závody. Spoustu spolužáků bych suverénně předešel, ale asi by se na to přišlo. Takže jsem došel v poslední desítce a titul si nechal ujít.



Pak přišla pro nás bazénofoby pohroma. Naše třída byl v důsledku nedostatku místa přestěhována na bazén. Jakýsi kamrlík, sloužící o té doby jako zásobárna kyslíku, bomb a chlóru, byl vymalován a učilo se v něm. Na jednu stranu pohoda – když byly nějaké závody, byli jsme nahnáni jako diváctvo. Na druhou stranu však bylo na bazén co by kamenem dohodil a já jsem trpěl. Navíc se začalo chodit do většího bazénu, kde jsem taky dosáhl na dno, ale měl jsem nad sebou ještě metr vody.



Naučil jsem se sice jakýsi styl, který by šel při troše snahy nazvat prsa, ale mé atypické tělo znemožňovalo cokoliv jiného. Všichni, když se natáhli na vodu, tak je voda nadnášela. Mě taky, ale jen hlavu a nohy. Zbytek okusovaly na dně nítěnky. Navíc, nosní přepážka zdaleka nefungovala tak jak by měla. Jestli tam teda nějakou mám. Při vodním pólu jsem mohl být jen v brance, protože tam šlo stát na malém rantlu. Běda však, měl-li jsem založit útok! Po pár mých pokusech, kdy jsem se spíše držel balónu doufaje, že mě vynese na hladinu, už byl připraven u břehu plavčík, který mě vzal vždycky klackem po hlavě, abych se přestal bránit a vyplaval v poloze utopence.



Díky své krátkozrakosti jsem ani nemohl okukovat dívky, a tak jsem jen závistivě poslouchal vyprávění spolužáků, že se na dně válí vložka a kteréže spolužačce vyklouzlo při skoku ňadro. Spolužák Debelka prý viděl i stydký pysk, ale věřte mu to, když ještě nevíte co to je.



Poslední dobou se však snažím bojovat. Mé poslední dvě návštěvy zlepšily průměr na návštěvu ročně a chci se dostat ještě dál. Jenže… dovedete si představit, jak je to těžké? Navíc když se má první vzpomínka váže k nepříjemnému pokusu skočit šipku s kruhem?