Ne všichni z nich mají brýle sáčko a zelený motýlek. K některým by se spíš hodil vysoký špičatý klobouk, ale to si oni nikdy nepřipustí. Všechno znají, všechno ví a hlavně! – všechno by udělali jinak.

Vzpomněl jsem si na ně v pondělí, když jsem byl svědkem jisté události, ale o tom až později.

Kupodivu nejvíce jich lze najít v hospodách. Sedí, před sebou zvětralé pivo a zuřivou gestikulací, která masakruje obláčky dýmu z cigaret, ubíjí protivníkovy argumenty. Ten se samozřejmě nenechá zahanbit a často přerve lok v půli jen aby mohl skočit šipku do řeči. A téma? To je úplně jedno, hlavně když se je o čem bavit – stejně se nakonec shodnou, že ONI by to udělali líp.

Strašně rád to poslouchám, ale musím být střízlivý, protože jen tak se nezapojuji. Ona žhavost a horoucnost debat je věc první a jejich odbornost věc druhá. Naposledy jsem nevydržel a vložil se do jedné debaty poté, co jeden řečník přesvědčoval druhého, že vlasovci byli vlastně máničky – že se jim tak říkalo podle dlouhých vlasů.

V hospodách jsem tak vyhráli každé mistrovství světa a každou olympiádu. Koučovat tam umí každý a každý by také spíš střílel než přihrával. Polovička se jich rodí na bruslích a druhá polovička na zeleném trávníku. Kapitola sama pro sebe je historie. Po druhé světové jsme se měli odtrhnout od Slováků a zůstat na Západě. Pokud by tedy ke druhé světové došlo – Mnichov jsme totiž nepřijali a následně jsme nakopali Hitlerovi prdel. I Bismarcka bysme mu potopili, kdybysme museli – od časů Karla IV. nám totiž zbyl koridor k moři! V únoru 1948 by každý povstal proti bolševikovi – škoda, že jsem tenkrát nežil! A v šedesátým osmým? Hnali bysme Rusa až za Volhu! A pak by tu bylo líp jak v Rakousku, vole dvacet let by nám stačilo jak jsme kua pracovitý ještě dvě Lojzku!

A jak jsem si na to vzpomněl? V pondělí jsem se nachomýt na jistý ceremoniál, který moderovala Martina Kociánová. Ano, bývalá moderátorka z Primy, která ovšem krom moderování také velmi dobře zpívá. Nejsem sice žádný znalec na operní zpěv, ale myslel jsem si, že když se mi to líbí a není to falešné, tak pak je to dobré.

Z toho mne ovšem vyvedl párek pánů na pisoárech po skončení slavnosti. Byl to víceméně monolog – druhý z pánů dělal jenom souhlasné mhmhm (nahrazeno *).

„Ty vole, jsem věštec! * Hned jak jsem ji slyšel v těch zprávách, už jak říkala to Dobrý vhečehr, to mě bylo jasný, že dělá i do zpěvu. * Tam v tý televizi to byl pro ni malej formát, takhle ji to líp. I když řeknu ti asi to nedělá dlouho. * Ale odvážná byla – takový silný klády si vybrala. Jenže si naběhla – Carmen chce cit, vášeň a zaujetí, to musí zpívat baba!“

Patrně, aby svým slovům dodal váhu, si řečník při poslední větě tak ulevil, že ze stropu spadali všichni pavouci. Pochopil jsem – Carmen se musí prožívat naplno!

Jednou musím jít na toalety na Hrad. Nebo do poslanecké sněmovny. To musí být teprve něco!