Dnes o jídle. O jídle vonícím, chutnajícím, najazykuserozplývajícím… ale hlavně o jídle mazacím. O těch hnusných kouscích, které spadnou když to nejmíň čekáte. Včera se mi to stalo už popáté…


Jojo, není to žádná sranda jíst a zároveň provozovat ještě nějakou činnost. Když jsem byl malý, tak jsem si hrál s polívkou. Asi jsem ji zlobil, tak mi cákla do oka. Byla kroupová. A horká. Žaloval jsem na ni a za trest jsme ji snědli. Jenže jídlo nezapomíná…



Jídlo ne…



Mstí se neustále a v nejnevhodnějších okamžicích mi skáče ze lžíce přímo na čistý ubrus, bombarduje obrovskými cákancemi kalhoty nebo aspoň prská a stříká a špiní a polévá. Může mimo jiné za několik trapasů z poslední doby, zvláště poté, co si přizvalo věrného spolubojovníka za ztrapnění TheGena – černé kafe.



V prváku jsem si před psychologií dal kafe. Nějaký utíkající idiot (prvák – nikdo jiný ve škole neutíká) mi ho vyrazil a kafe skončilo na světlých riflích. Bylo to v pátek a já jsem na to cviko chtěl jít. Dělaly se nějaké testy a já jsem nechtěl být za asociála:-) Sedl jsem si až úplně dozadu a celou dobu si zakrýval stehno svetrem. Profesorka mě však nevímjak vyčíhla a musel jsem jít k ní. Když jsem k ní došel, tak mi akorát řekla: "Chtěla jsem se zeptat, co říkáte na minimum bodů ve sloupečku estét, ale už si můžete jít sednout."



Kapitola sama pro sebe se jmenuje čokoládová kobliha. Mám je rád, ale ony mne ne. K jejich obvyklým zálibám patří upuštění kousku čokolády na židli, na kterou si potom sednu. Čokoláda se rozehřeje a já vypadám, jako bych se něčeho hodně moc lekl. Naposledy se mi to stalo za učitelské éry a jelikož jsem na to přišel až na pokoji… sakra! Naštěstí, nemusel jsem bát, že by mě viděla nějaká studentka a začala se smát. Všechny už totiž popukaly smíchy asi měsíc předtím, když mi ruply kraťasy zrovna na prdeli a já šel na koleje se souložícími kostlivcemi na trenýrkách, rozverně vykukujícími dírou.



Kobliha si však nedá pokoj a přestože jsem podepsal smlouvu o neútočení, včera mi bez varování vyhlásila válku. Její nálet na stehno byl více než úspěšný a jelikož jsem si toho všiml pozdě, bylo zasaženo i pár okolních míst. Vplížil jsem se tak na záchod a potmě (zkuste si šudlat stehno – vypadá to pěkně blbě) jsem si největší flek začal čistit mokrým ubrouskem. Když jsem vyšel na světlo, tak jsem zjistil, že hnědá zmizela, ale ubrousek byl zelený, takže tam teď mám zelený flek jako hrom. Když jsem se na to nešťastně díval, padla mi do oka guma. NIKDY nezkoušejte gumovat skvrny od čokolády! Zvláště ne červenou gumou.



Odpoledne jsem měl jít na seminář. Nevím jak to, ale byl zrušen. Prý kvůli teroristickému poplachu, ochranka totiž viděla někoho, jak se plíží stíny s rukou na stehnu, jak proskakuje světlíky a dráty pro něj jsou nejschůdnější stezkou. Byl jsem mu vděčen a zpátky do kanceláře jsem šel opět ventilací.