Tak žhavý to zase v pátek u Daffa nebylo, ale přesto stála oslava 100. let od narození Bohumila Laušmana za to.

Daff má chatku asi 17 kilometrů za Brnem – přesnou destinaci udávat nebudu a zval nás na ni už strašně dlouho. Nikdy jsme se však o prázdninách nesešli, tak jsme to nechali na září.

Průšvih byl, že z pěti účastníků akce tři pracují, takže stanovit přesný odjezd byl úkol takřka nadlidský. No a Daff žádný übermensch není – o tom jsme se přesvědčili hned na místě srazu, kde na nás (prý dvě hodiny) čekali její první dva účastníci. Jelikož to bylo na hlavním nádraží, tak si krátili dlouhou chvíli sledováním předávání podezřelých baťohů mezi smažkami či prodej jednoho kusu holícího strojku snědým pánem, který vyšel z Tesca. Opravdu nevím, proč chce policie lepší vybavení. Kdyby si takhle někam sedla, tak se myslím bude pořádně divit.

Pak jsme došli na autobus, kde se začlo srocovat nějak podezřele moc lidí. Daff nám prozradil, že pojedem přes Pozořice, kde se koná proslulá diskotéka. Vskutku – věk spolucestujících jsme my, cca pětadvacetiletí, hrubě převyšovali. Pět těchto -náctek si sedlo za nás a už vím, co je pro mě v pekle přichystáno. Radši budu hodný, protože chichotání a dialogy, které_napsal_sám_život by nevymyslel nikdo. Příklad za všechny. „Tak jsem s ním rozešla.“ „A proč?“ „Zeptala jsem se ho, co se mu na mě líbí a on řekl, že mám pěkný voči a díru.“ „Hmmm, to je blbý.“ Nevím teda co díra, ale oči byly odporně zmalovány a v koutku byly ospalky (pro Knedleho kysance).

Dojeli jsme za úplné tmy, a vrhli se na kuřata. Grilování má určitě své kouzlo, i když u toho dvě hodiny stojíte a jediné světlo je oheň, ale vzhledem ke stupni křupavosti kůže na kuřatech bych příště volil spíše podvečerní variantu. Zbytek kuřat byl však vynikající a my jen litovali, že jediné koření, které máme, je grilovací. On nás totiž Daff lákal na úplně něco jiného. Když mu umřel pejsek, při pohřbu zjistil, že místo karafiátů mu na hrobě roste konopí a my se těšili, že si to kuře trochu vylepšíme. Jenže jeho rodička byla asi vystresovaná z neustálých reportáží o tvrdých trestech pro pěstitele marihuany, že ty tři rostlinky vytrhla a zahodila. Dali jsme se do jejich hledání – půda byla ještě čerstvá, ale maminka to pojistila – tráva ležela na dně suchého záchodu.

S přicházející nocí jsme ji museli ovšem poděkovat. Téma se totiž stočilo na horory, což je u ohně v noci na samotě úplně to nejlepší co můžete udělat. Zvlášť když víte, kde je zakopaný jeden pes, a kde utonul další. A sedíte zády ke studni. A ke druhé chodíte pro vodu. Já jsem byl vcelku v pohodě, horory mám rád a navíc jsem měl v sobě už tolik svěceného rumu, že by si na mně zombíci vylámali (sakra jaký i? jsou životní nebo ne?:-))) tesáky. Ale Cubeek nesměl pít a proto se jich i bál. Dokonce překonal rychlostní rekord v močení, když jsem ho nechal samotného u studny se zvoláním „a pozdravuj Sadako!“ Tak byl vevnitř rychleji než já, a to už jsem byl u dveří.

Nakonec však všechno dobře dopadlo a rána jsme se dočkali všichni. I ty mokré stopy na verandě se vysvětlily, i ty psí tlápoty venku. Jen mi není jasné…. proč jsme se vraceli jen čtyři?