Tak jsme to zase jednou přehnali. Ale ne zas tak obyčejně. Byli jsme v TheGenově rodném „městě“ (nemá rád jakýkoliv jiný název pro jejich větší ves), kde mají tři hospody: jednu na jídlo, jednu na sezení a jednu na stání a tancování. Zkusili jsme všechny, v uvedeném pořadí.

Začali jsme na romantické večeři ve dvou. Často se nám stává, že se romantická nálada vytratí a vinou obsluhy má jeden z nás pěnu u úst a druhý objednává a uklidňuje. Chceme kua za svoje prachy přiměřenou pozornost a jídlo.

Tentokrát jsem po servírce metala blesky já a ona si určitě myslela, že se bojím o toho svýho a nakrúcala se před ním jak žížala na suchu. Podle jejího pozadí jsme usoudili, že by tady mohli vařit dobře a já se uklidnila několika půllitry.

Vprostřed lukulských hodů přišel Thegenův spolužák se svou sestřenkou a přesunuli jsme se do hospody „U medvídka“. Tam obsluhuje pětačtyřicetiletá slečna v blankytných mini s nohama á la most a s asymetrickými výstřihy. Při pozdravu nás počastovala sepranou podprsenkou a když se u protějšího stolu předklonila, tak mi bylo jasné proč se tady říká „U medvídka“. Strávili jsme zde pár příjemných hodin mezi Jimem Morisonem a spol. na stěně a Pepou a Frantou a spol. v šusťákových soupravách u stolu – naděje místního fotbalového týmu. Pivo dobrý, teplá tequila s archivním citónem nakonec taky.

V hospodě číslo 3. No ona to vlastně nebyla hospoda, ale disko klub předělaný z obýváku a kuchyně. Diskoška už byla v plným proudu a taneční plac o 2 metrech čtverečních se přeplněně vlnil. Lehce jsme zvedli věkový průměr přítomných, a to zas nejsem tak stará. Sedli jsme ke stolu a v tom se objevil ON. Roztrhané džíny domácí výroby a síťované tílko naprosto strategicky využívající fialové osvětlení, které působí, že všichni vypadají jak z reklamy na Colgate.

Nejdřív jsem si ho nevšimla až mě Thegen upozornil. Šla jsem ho okamžitě svým skelným zrakem šmírovat až jsem o něho zakopla. Sjel mě pohledem, co tu chceš ty náno. Nicméně macho grande neměl jinou možnost a připlul s „melounama v podpaží“ k našemu stolu, nikde jinde nebylo místo a tak jsem toho exota mohla nerušeně a téměř beztrestně pozorovat. Po pár panácích čistého lihu (tequila – to jistě!), kterým jsem si spálila mandle, přišli další machové s doprovodem. Diskoška nabrala ty správný grády, holky při vítání pištěly (vítaly se pokaždé když jedna šla na záchod) a kluci mezi nima chodili takovým tím specifickým stylem: mírně předsunutá pánev, špičky ven a ruce do „o“ a dělali, že se jich to netýká, no občas si hrábli. Zůstali jsme až do 5.

Hodinovou škytavku a ranní žaludeční bouři jsem jakžtakž přežila a díky, ó díky, stále vidím, i když trochu mlhavě. Za to Thegenovi bylo pěkně blbě. Patří mu to. Cestování časem se musí nějak projevit…