Když je člověk zavřený doma, začne se mu stýskat po takových všedních atrakcích, jako je vycházka, nákup či jízda tramvají. Naštěstí je v bytě balkón, takže když je deprese už veliká, jdu si provětrat pyt… ehm.. tělo.


Předem varuji, že občas dostávám zvláštní básnickou náladu, což se u mě projevuje akutním zánětem básnického střeva (a to zprava i zleva!), které pak produkuje naprosto hrozné verše, proti kterým by Neználek se svým Slunce – Žblunce exceloval. Takže opravdu varuji.



Balkón je umístěn v pátém patře, což je docela vysoko. Ne však pro mne – už jednou jsem ho úspěšně přelezl, i když repete zatím neplánuji. Abych viděl věci, které se dějí v trávě, přivezl jsem si z domu dalekohled. Tedy, oficiálně jsem si ho přivezl na pozorování Marsu, ovšem Knedle už s jeho pomocí odhalil sousedčinu nevěru, a to byl u nás jen jeden den na návštěvě!



Ve dne však dalekohled nepoužívám, jsem moc vidět, a potom, tak špatně na tom se svým zrakem nejsem. Protože jsem doma přes den, zařadil jsem se po bok prázdninujících se dětí, takže si připadám, jak uprostřed dětského tábora a ne na sídlišti. Říkal jsem si "ano TheGene, štěbetání dětských hlásků, občasné výkřiky radosti a do toho smích z mnoha hrdélek tě vyléčí…" Bohužel první co jsem slyšel bylo "Bacha, chce tě znásilnit zezadu!!!" Po prvním šoku – nikde žádný dospělý, jen pět cca desetiletých dětí – přišel druhý. Přechozí věta byla varováním chlapci, na kterého běžela dívka.



Začalo mě to zajímat a za hodinku jsem nabyl úplně stejného samolibého pocitu jako drtivá většina všech rodičů a prarodičů. Jo to za nás… My jsme byli hodní… Ale tadyta mládež… Zbytek dne jsem na balkón chodil častěji a takl popíšu pár zážitků. Dva šestiletí chlapci kradou z auta (úspěšnost 50%) zahrádku. Majitelka jim zabrání v dokonání činu a udá je rodičům. Ten zakročí tak, že by sociální pracovnice trefil šlak. Děti si hrají s klíčenkami, to znamená, že se s nimi švihají přes různé části těla. Vyhrává holčička, která se s oblibou trefuje chlapečkům mezi nohy. Děti si hrají se šiškami, ze vzdálenosti dvou metrů se trefují do hlavy, chytré hlavy už ví jak to skončilo. Prostě sodoma gomora Kelišová…



Opravdu už jsem tak starý, nebo je to fakt, že jsme si hráli jinak?:-) Já už si to totiž nějak nepamatuju. Jen mě začaly svrbět jizvy y dětských let…