Pokračování víkendové odyssey…


Ráno jsme se probudili kupodivu vyspalí a čerství, doslova nadrženi na chůzi. Potřebovali jsme se dostat ještě blíž k cíli, kterým byla víska Nové Hutě, a tak jsme jeli vlakem do Volar. Cesta přes Budějovice byla plná dalších překvapení. Nejenže tu mají v centru města normální masnu a normální pekárnu, ale navíc tu je i normální trh s produkty typu "co dům dal!" Opět se nabízí srovnání s Brnem – sice v něm je část nazvaná Zelný trh, ovšem prodává se tam už jen poskrovnu a produkty jsou většinou made in spain a jezdí s nimi Avia. Jaký rozdíl oproti nádvoří jakéhosi kostela (ostuda, já vím), které bylo plné důchodců, kterým snad ani nešlo o zisk, jako spíš o to si pokecat se spolutrhovci. Abych to zkrátil, tak dobrá kupovaná rajčata jsem už dlouho nejedl.



Do Volar jsme dojeli až po poledni a chuť chodit vystřídala chuť jíst. Trochu jsme to s jídlem přehnali, ale doufali jsme, že se to rychlou chůzí sklepá. S tou rychlostí to ovšem valné nebylo, cesta do Boubína vedla přes vrch Bobík (1264 m.n.m). A jelikož Volary jsou o nějakých 450 metrů níž, šlo se většinu cesty do kopce. Zpočátku to šlo, sil bylo hodně, značky všude a nálada dobrá. Ovšem čím výš jsme byli, tím byl řidší nejen vzduch, ale i výskyt označení. Naše teorie, vypilovaná téměř k dokonalosti, se s tím vypořádala jednoznačně. Značky natíral nějaký nováček, který s tím ještě neměl zkušenosti. Na začátku trasy plýtval a po půlce se mu už nechtělo vracet pro novou barvu, tak začal šetřit. Náš pohyb vzhůru tak připomínal spíše můry třepotající se za světlem. Ještěže trasa byla zkonstruována zkušeným turistou – za každým prudkým stoupáním byla deset metrů rovinka na vydýchání.



Bobík jsme zdárně přešli a pokračovali dál. Musím upozornit, že v letních měsících je otevřen průchod první a druhou zónou ochrany Boubínského pralesa, takže jsem poprvé viděl Milešický (? Milešovský ?) prales, o kterém jsem ani netušil. Samotný Boubín jsme jen tak profrčeli, protože po nedávné vichřici je půl cesty jen na vlastní nebezpečí. S baťohy bysme nebyli schopni hbitě uhýbat padajícícm stromům. Další zastávka byla Zátoň, kde byla zastávka. Tedy vlaková. Protože bylo už k sedmé hodině, potřebovali jsme se alespoň trochu přiblížit místu noclehu. To se nám nakonec podařilo, byť nám stále chybělo ještě osm a půl kilometru. Nezaskočila nás ani tma a osudu Hanče a Vrbaty (summer version) nás uchránila hra "Co kdyby…?" Vítaného zrychlení jsme dosáhli hlavně po: "Co kdyby tu někdo nastartoval motorovou pilu?"



Nakonec jsme neodolali a "U studeného potoka" si dali vyhlášenou specialitku – lívance s čerstvými borůvkami. Pak už zbývala jen cílová rovinka, tj. 1500 metrů do kopce, ale vidina postele nás táhla spolehlivě.



Sečteno podtrženo – 35 km s krosnou na zádech, převýšením 450 metrů a časovou tísní považuji za jeden ze svých nejhodnotnějších sportovních výkonů. A Myrna? Doufám, že to řadí hned za svůj rekord na 400 metrů překážek, který stále drží na jednom nejmenovaném sportovním gymnáziu.