Tak jsem narazil na tuhý problém. Vypadá to, že na jeho řešení budu muset pozvat i další odborníky, protože… jsem v koncích. Vypadá to, že dokud nepřijdu na to, jak se dohraje hra č. 169 ve FreeCell, poklesne má pracovní aktivita natolik, že by si toho mohl někdo všimnout.


A to si myslím, že nejsem v tomto oboru žádný laik. O fenoménu hraní her v práci jsem se dozvěděl poměrně v útlém věku, kdy mne rodiče zaměstnáním jen strašili (měl jsem ji na třetím místě. Hned za čertem a nukleární válkou). Jednou během návštěvy u strýce jsme s bratrem začali hrát VELMI podivnou hru. Jmenovala se Leisure Suit Larry a rodiče nám ji zakázali hrát poté, když se šel mladší bratr zeptat, jak se jinak řekne kondom (Anglicko – český slovník moc variant nenabízel a my si ho potřebovali koupit abysme nedostali tripla a neskončili cca v jedné třetině hry. Ano, zlatý věk textovek…). Jedna funkce mi však utkvěla v paměti. Když jsme zjišťovali, která klávesa co dělá, narazili jsme na tzv. Boss key (F12). Po zmáčknutí obrazovka potemněla a ukázal se na ní jakýsi prapodivný graf. Mysleli jsme si, že to má nějakou spojitost s vlastní hrou, ale na žádnou jsme nepřišli. Až po dlouhé době jsem přišel na to, že geniální Al Lowe zabudoval toto tlačítko pro ty případy, když k Vám bez zaklepání někdo vrazí a vy máte monitor přímo ke dveřím a práci se jaksi moc nevěnujete.



Ale to už jsem byl na gymnáziu. Kroužky s počítači PMD jsem nepočítal, tam si chodil zahrát každý, protože Karel bavil jen budoucí stavbaře. Počítačová učebna byla na svou dobu nadstandartně vybavená počítači (-dly) IQ 151. Klávesnice se nemačkala, nýbrž se do ní mlátilo a v létě se počítače pouštěly jen na chvilku. Za to v zimě se zaply všechny a nechaly se otevřené dveře na chodbu.

Teď mne napadá… Tou dobou byl u nás topičem Ladislav Winkelbauer (něco jako Kájinek, jen trochu staršího data – odzbrojil policisty pytlíkem čaje, který vydával za bombu a utekl). Možná se dal na dráhu zločince, protože byl frustrován z nedostatku práce

… Každopádně, škola ušetřila na topení a mohla koupit PCčka. Velkou zásluhu na tom měl náš učitel, kterému to však moc stouplo do hlavy a začal být divný. Na začátek hodiny jsme si museli do sešitu nakreslit lavici (jen tu horní část) a vyznačit tam všechny viditelné škrábance. Pokud něco během hodiny přibylo, následoval trest. O hodinách jsme hráli ponejvíce Prince of Persia a Tetris. Za to, že jsem mu poradil, jak přeskočit do pátého levelu jsem dostal jedničku. (Další týden mi ji škrtnul – každým švindlem ubyl čas a hra se nedala stihnout v limitu jedné hodiny…)



Na vysoké škole se hrály už lepší hry. Vyjmenovávat je tady by bylo nadlouho, vzpomenu snad jen MUDy (josef.feld.cvut.cz 4000 nezapomenu nadosmrti:-)) a slepice – Moorhuhn. O jednom cvičení byla tak apatická vyučující, že jsme si mohli nejlepší výkony říkat nahlas. Možná nebyla ani tak apatická, jako spíše naprosto zdrcená – já slyšet celou hodinu výkřiky typu "tref tu malou pipinu!" "koukej jak se ta slepice tváří!" "dostaneš to mezi oči pipko!", tak si taky léčím sebevědomí hodně dlouho.



A pak už přišla práce. Nejdříve je fáze strachu. Tedy strachu si zapnout cokoliv jiného než produkty MS Office. Alespoň u mě. Z té doby mám následující rekordy v minách: Začátečník 5 vteřin, Pokročilý 34 vteřin a Expert 118 vteřin. Taky Solitaire mě omrzel, když už jsem byl v plusu i na Las Vegas se třemi kartami… Proto jsem uvítal, když zkušenější spolupracovník s tajemným výrazem ve tváři jen tak prohodil: "Umíš Halfa?" Pracovní doba s Half-lifem ubíhala tak nějak rychleji a přesčasy se jen kupily. Naštěstí šéf počítačům moc nerozuměl, takže se vypnuté monitory daly vysvětlit jako náhlý kolaps sítě. Jenže všechno jednou skončí a i já nastoupil jinam.



Ocitl jsem se opět ve fázi strachu. Jak už jsem popisoval výše, z klasického balíku her pod Windows mně zbyla jen jediná hratelná. FreeCell. Vždycky jsem s ní opovrhoval, zdála se mi jednoduchá. Pak mne zaujalo něco jiného. Je tam 32000 variací. Kdybych si každý den zahrál pět her, za pětadacet let a šest měsíců bych dohrál všechny. Byla by to nejdéle dohraná hra na světě… A tak jsem začal od jedničky… Poctivě jsem si zapisoval u jakého čísla jsem skončil a každou variantu jsem udělal. Menší komplikace byly jen s jednou hrou okolo šedesátky, ale i tu jsem pokořil. A jel jsem dál.



Až do pondělí 30.6. To jsem se dostal k číslu 169 (po dvou a půl měsíci.. nabral jsem mírný skluz:-)). A to zaboha nemůžu udělat. Nezdá se těžké uvolnit si jeden sloupec, a taky to těžké není, jenže co pak? Dvě černé čtyřky za sebou, králové si posměšně trůní na klíně… Prostě nevím. Proto prosím kohokoliv, kdo toto čte. Koukněte se na to a zkuste to.



Možná je to špinavý trik, jak zvýšit počet komentářů, možná ne. Každopádně, já jsem ji přeskočil a jedu zas od 170…