Jsou prázdniny! To bylo jásotu… dítka školou povinná mají na dva měsíce amnestii, pracující lidé se mohou těšit na různě exotické dovolené a důchodci mohou vyměnit důchodky za pantofle asijské provenience. To opravdu začátek července připadá nešťastný jen mně?

Co se totiž nestalo. Na našem oddělení si vzala sekretářka dovolenou. To se stává. Proti tomu jsem neměl námitek, neboť se ihned našel záskok. Jenež pak se stalo několik věcí najednou. Jak ve správném filmu – všechno šlo ráz na ráz! Nejprve onemocněl záskok… pak přišlo školení skoro celého oddělení… a nakonec přišel šéf! A za mnou… a jestli bych nebyl tak hodný a nezaskočil na místě sekretářky.

„Žádný problém,“ opáčil jsem mu nahlas a v duchu pokračoval, „vařit kafe dovedu a solitaire si rád zahraju.“ Jak já jsem se tehdy mýlil. Zdá se to být strašně daleko, ale jsou to jen dva dny. Jak jen vzpomínám na svou židličku, na svou kancelář, kam někdo zabloudí párkrát denně, na telefon, na který se mezi hovory stihne usadit prach… Realita je totiž absolutně odlišná. Pokud znáte sekretářky jen z vtipů a televizních inscenací, pak si snad opravíte názor.

1) Uvařit kafe JE problém. Nemyslete si, nejsem dement a konvici zapnout umím, jenže to by tu musela nějaká být! Místo toho tu stojí stroj, který mi trochu připomíná šílený mandl Stephena Kinga jen s trochu menšími proporcemi. Po několika minutách jsem zjistil kam se sype kafe a kam leje voda, ovšem to bylo všechno. Sebevědomí kleslo na nulu, naštěstí se pak přišlo na to, že je stroj ucpaný.

2) Přepojování telefonů není žádná prdel. Telefonní přístroj má na sobě milion dalších funkcí, a navrch i pár dysfunkcí. Poprvé mi přepojit jednu linku na druhou trvalo asi poněkud déle, protože volající zavěsil (tedy… doufám, že zavěsil. Pokud nezemřel sešlostí věkem…). Naustále musíte myslet na to, že vás někdo slyší. Buď ten na koho přepojujete, nebo ten přepojovaný. Takže si odpusťe takové to huhlání typu „kuakerejčudlík huhly huhly jotenhle smrkfrk huhly“.

3) Za všechno můžete vy. Ano, tak tohle se mi potvrdilo. Pokud někdo z kolegů chce na chvíli mít klid, anebo si odskočit z práce, přepojí na sekretářku (tedy mě) telefon. Vzhledem k tomu, že 90% jich bylo na školení, zvonilo to u mě neustále. Navíc si většina volajících myslí, že jsem nějaký kamuflážník, protože jsou zvyklí na ženský hlas. Ale musím se pochlubit. Sprostou nadávku jsem slyšel jen jednou. A patrně nebyla určena mně. Byla ženského rodu.

4) Sekretářky jsou štíhlé. Já se jim nedivím. Nenajedl jsem se už dva dny, protože návštěvy mají tendenci chodit ve chvíli, kdy se mi podaří ukousnout kus rohlíku o velikosti Apeninského poloostrova a snažím se do pusy narvat ještě kousek salámu. Asi to nevypadá moc pěkně, a tak už dva dny jím jen jogurty. A to tak, že způsobně. Lžíčkou.

A to není rozhodně všechno… Školení skončí až zítra, takže další postřehy určitě přibudou. Opovažte se však někdy nadávat na sekretářky dokud si to nezkusíte. Možná budete mít opačné zkušenosti, já tu však nechci být ani o minutu déle.

Na druhou stranu… Není pravda, že by si sekretářky musely solit bradavky. Neudělal jsem to ani jednou. Jen jsou mi strašně nepohodlné ty lodičky a zpod minisukně mi vykukují trenýrky se žirafami.