Dnešní den opět přinesl několik situací, které jsem zažil úplně poprvé v životě. A musím podotknout, nedá se říct, že bych po některé z nich toužil znovu.


Ono se řekne – digitální doba. Jenže ještě nikdo nikdy nevymyslel stroj, který by fungoval zcela sám, bez zásahu člověka. Takže čas od času se z pomocníka stane potížista.



Dnes se mi to stalo s faxem. Včera jsme spolu vcelku vycházeli – já si nevšímal jeho a on mě, jenže to jsem netušil, že se to dnes razantně změní. Když jsem totiž včera odcházel z práce, u faxu leželo asi dvacet až třicet papírů, poskládané podle pořadí v jakém vyhřezávaly z útrob stroje. Ve dveřích jsem byl upozorněn nadřízeným, že je potřeba ty papíry roztřídit podle osoby určení. Byl v dobrém rozmaru, a tak mi řekl, že to stačí zítra (tedy dnes).



Ráno jsem se do toho dal. Nemůžu říct, že by to bylo složité, i když by bylo přecijen jednodušší, kdyby na některých faxech bylo i něco podobného jako adresa. Během třídění vylezly další dva papíry, po jejichž zařazení jsem se věnoval dál sekretaření (ve smyslu zvedání telefonů a podobně – lymfatické uzliny mám v pořádku). Z práce mne vyrušoval jen šéf, svými dotazy ohledně důležitého faxu. Co důležitého – z frekvence otázek jsem vyrozuměl, že je to řádově Megadůležité možná i v kategorii Gigaimportent. S úsměvem jsem odpoídal, že nikoliv. Až do oběda. Pak totiž přišel kolega pro poštu a při letmém pohledu na fax prohlásil: "Jejda, došel papír!" Nacpal tam papír a odešel. Fax začal pracovat a chrlit neuvěřitelnou řadu potištěných papírů. Ne, že bych byl tak naivní a myslel si, že to posílají odesíletelé i s papírem (lákavá představa), ale tak nějak mi potřeba prázdných papírů nedošla. Nakonec se však vše v dobré obrátilo. Šéf dostal svůj fax a já? Já zase nic.



Vlastně ne… To nejhorší nakonec. Zítra jdu zase. Dobrá zpráva je, že už naposled, ale mám takové tušení, že se mi ještě zdaleka nepřihodilo všechno, co může sekretářku – amatérku potkat.