Tak už nadešel ten smutný konec jedné mé životní epochy. Vlastně to vůbec není pravda, protože to není smutné, a taky nevím, jestli se to nebude někdy opakovat. Raději nic nepřivolávat…

Kéž bych mohl jednou napsat „Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo!“… Jenže to bude možné asi až příští týden. Dnes byl den kdy, oproti všem předpokladům – teoreticky už bych měl všechno umět, se zase něco zvrtlo. Tentokrát to byly kytky.

„V pátek zalít kytky“ není z nejsložitějších vět a jen díky podivné protekci Emy, co solí a Pepy, co láme, se nedostala do Slabikáře. Jenže i Ema určitě jednou přesolila a Pepík někdy nezlomil. Já jsem sice kvítka zalil a myslel si, že mám vystaráno, ale… Asi o hodinu později přišla kolegyně, že si udělá kafe. Nechal jsem ji, ať se činí, protože tomu kafedělajícímu přístroji jsem stále nepřišel na kloub (viz. předvčerejšek). Za chvíli se na mě obrátila z dotazem, jestli umím vyměnit filtr. Určitě by to pro mne nebyl problém, jenže nejdřív jsme se museli dostat do útrob přístroje. Oťukáváním stěn a nasloucháním, jsme zjistili, že duté místo je pod nádržkou s vodou. Tu kolegyně vyndala, ale protože není v kanceláři umyvadlo, vylila ji ke kytce. Filtr jsme nenašli, a tak jsme vše vrátili s tím, že se bude muset dolít ocet.

Cestou ke stolu jsem si všiml podivného stínu, který se rozléval na koberci před šéfovou kanceláří. Nejpodivnější na tom bylo to, že se opravdu rozléval. Koukl jsem se na kytku, která už byla v posledním tažení. Zoufale se chytala plovoucích kousků hlíny a v jednom okamžiku myslím i stébla. Prostě klasická přelitá kytka. Začal jsem hledat hadr, který jsem však nenašel. Sekretářka – profesionálka samozřejmě tyto situace nevyrábí, takže hadr nepotřebuje. Přemýšlel jsem, jak co nejrychleji zamaskovat bažinu než přijde šéf a můj pohled padl na ubrousky. Spotřeboval jsem jich asi padesát – všechny se slily v odpornou papírovou kouli barvy hnědé. Nechci vědět co si bude myslet ten (ta) kdo vynáší koš. Posledních pár ubrousků jsem použil jako finální sací družstvo, které jsem přímo krasopisně rozložil na zemi. Bohužel jsem na to zapomněl a šéf… eh, darmo mluvit.

Pak byla porada. Na závěr nadřízený prohlásil, že se určitě všichni těšíme na pondělí, kdy se vrátí paní *** a sekretariát bude konečně fungovat normálně. Nevím jak to myslel…